Největší rozdíl, který mě upoutal mezi pohovory s kandidáty v Irsku a v Čechách, se mi zdá v sebedůvěře. Když jsem se zeptala kandidáta v Irsku na úspěch, kterého si ve své kariéře cení nejvíc, bez problémů spustil – někdy to byl úspěšně ukončený projekt, nebo spokojenost nadřízeného, nebo třeba to, že vyhrál celofiremní průzkum o nejoblíbenějšího zaměstnance. Prostě se rádi pochválili tím, co se jim povedlo. Tady však máme stále jaksi zažité, že chválit by nás měli především ostatní, nebo že naše práce mluví sama za sebe. Jenže to je nesmysl. Jako recruiter nemám většinou možnost mluvit s Vašimi kolegy, nebo vidět výsledky Vaší práce. Proto to zůstává na Vás – musíte se pochválit. Podobné je to také s jazykovými schopnostmi. V Irsku se kandidáti (a tím, samozřejmě nemyslím Iry, ale cizince) často až přeceňovali. Gramatika žádná, slovní zásoba chabá, ale tvrdili, že jejich angličtina je pokročilá. A proč? Protože se nebáli mluvit a věřili si. Sice v jednoduchých větách a často s chybami, ale s o to větším entuziazmem. Kandidáti tady ale mají mnohdy zažité, než udělat chybu, raději nemluvit vůbec a svoje schopnosti často značně podceňují. Netvrdím, že svoje základní znalosti je dobré prezentovat jako plynnou angličtinu, ale je třeba si věřit. A jestli si nejste jistí, není nic jednoduššího než se poradit – recruiter vidí denně několik kandidátů, tak se klidně zeptejte, jestli jste svoje schopnosti ohodnotili adekvátně. Takže se nebojte pochválit a věřte si! A jestli chcete poradit, napište mi!